Vždy jsem si myslel, že až někam zapadnu, zřítím se ze skály, nebo zajdu nějakou podobnou hrdinskou smrtí hodnou pravověrného defíkáře, stane se to hodně daleko od asfaltem pokrytých cest a ideálně v místech, kam lidská noha a kola auta ještě nevkročila. Ani ve snu mě nenapadlo, že k tomu dojde na obyčejné betonové cestě hned vedle hlavní, samozřejmě asfaltové silnice.
Přepočítávám
Mám za sebou další necelé dva týdny hledání a projíždění nových tras v Rumunsku, tentokrát s mým šestiletým synem, a čeká nás už jen přejezd do Temešváru na celodenní cachtání a zasloužený relax v aquaparku Amazonia. Synek v autě pospává, já za volantem myslím na kdovíjaké kraviny a jediná kdo dává pozor, je naše navigace. A když zjistí, že jedeme opačným směrem, začne jednat, respektive přepočítávat a mermo mocí se po mě dožadovat, abych náš vehikl co nejdříve otočil.
Mělo mi dojít, že si už jaksi zvykla, že jezdíme po kdejakých pěšinách a že s tím tedy nedá pokoj ani teď. Leč nedošlo. Se slepou důvěrou jsem tedy poslušně sjel ze silnice a přesně jak si přála se vydal skrz nějaký rozpadající se areál přímo ke břehu Dunaje. Podél něj vedla úzká betonka, tentokrát už zpátky k napojení na silnici ve správném směru.
Takových už jsem projel…
Je to taková moje nemoc z povolání. Jakmile sjedu ze silnice, hned zapínám kameru a v mapách pouštím stopaře, protože co kdyby se z toho vyklubala třeba i jen nějaká mini trasa, přeci se nebudu vracet a zaznamenávat to znovu, že? Takže jsem vše automaticky bez přemýšlení zapl a stejně tak tupě se vydal po uzounké betonce z obou stran zarostlé křovím vstříc karambolu. Takových úzkých cest zarostlých křovím, s otravujícími větvemi skřípajícími o lak auta jsem projel už nespočet, takže se s tím nebudu nijak mazat…
„Ty vole! Ty vole! Ty vole! No tak to je v prdeli, zapadli jsme!“ To je doslovný přepis mých duchaplných výkřiků z kamery v okamžiku, kdy jsme se nečekaně propadli a skončili v nějaké díře, opření o strom, nahnutí do srázu, ale za to s krásným výhledem na oblohu. Omlouvám se za ten slovník, myslel jsem si o sobě, že jsem slušnej kluk, ale pravda se vždy ukáže až v extrémních situacích.
Ono se to houpe!
Jak se to pod námi propadlo, tupě to bouchlo a zůstali jsme naklonění na levou stranu, tedy na stranu řidiče. Zadek auta spadl někam do pekla a předek mířil ke hvězdám. Byl jsem namáčknutý na dveře, což tedy nebyl nijak zvlášť velký rozdíl oproti normálu, ale jakmile jsem se naklonil ke spícímu Zachymu na sedadle spolujezdce, začalo se to celé povážlivě houpat. Okamžitě mi bylo jasné, že jestli se hned z téhle smrtící rakve nedostaneme ven, každou chvilkou se zřítíme do hluboké propasti a už nás nikdy nikdo nenajde! Co na tom, že pod námi žádná hluboká propast nebyla, všechny americké filmy mi v tu chvíli zuřivě letěly hlavou a úspěšně zatemňovaly mou mysl.
Když jsme se z toho hliníkového houpacího pekla dostali ven a obhlídli situaci, zjistili jsme co se vlastně stalo. To křoví, které vypadalo, že jen kouká do cesty, nerostlo vedle cesty, ale v díře, do které se část cesty propadlo a já při tom všem kochání se blízkým Dunajem si toho vůbec nevšiml. Teď byl Defík opřený o nějakou břízku či co, která ho zachraňovala před úplným převrácením a já doufal, že to ještě chvíli vydrží.
Co s tím?
Za neustálého vzdychání Zachyho, že tu nechce zhynout, jsem začal upínat zrak k betonovému patníku a v hlavě se mi začal rodit plán. Konečně dostane svou šanci naviják, za celou dobu co ho mám měl příležitost jen vytáhnout pár pařezů a srovnat nabouraná vrata, tak teď konečně obhájí svou existenci.
Jenže to taky znamená, že nejdřív musím svou existenci obhájit já a znova vlézt dovnitř, najít ovládací kabel a pak se ještě dostat pod sedadlo řidiče, zasunout tam někam klíč a zapnout pro naviják přívod elekřiny. A mezitím se to se mnou bude zase houpat… Kde jsou sakra všichni ti filmoví kaskadéři, co místo neohrožených hrdinů vytahují z aut visících jen za stěrač celé rodiny i se psy, piány a almarami? Potřebuju tu aspoň jednoho, nejsem žádný Belmondo!
No nic, nakonec jsem to zvádl, hezky po otcovsky vysvětlil synkovi co se teď bude dít a vítězoslavně stiskl tlačítko navijáku.
Prostě ani ťuk!
A znova. A ještě. I to druhé. A zuřivěji! Zoufaleji! Naštvaněji! A nic, nic, prostě nic! Ani ťuk! A znova ta slova, která dokazují co jsem vlastně zač! Takže milej naviják se právě teď odporoučel a nechal mě v tom samotného?!
Musel jsem to rozchodit a začít myslet. Naštěstí jsme v Banátu, takže mám komu zavolat o pomoc. První volba padla na Rosťu z Gerníku, který mi Defika předloni už opravoval. Jenže ouha, na žádném autě, kterým by mi mohl pomoct nemá SPZ a Fabií 1,2 bude každý pokus marný. Ale dal mi kontakt na nějakého Vaška z Bígru, ten by prý mohl vzít snad i traktor. No traktor možná, telefon ale ne a ne a ne.
Když nevíš kudy kam, zkus regresní terapii
Začal jsem tedy usilovně přemýšlet, co se s tím zatraceným navijákem mohlo stát. Už dlouho jsem ho nepoužíval, tak že by byl jen zatuhlý? Bouchal jsem do krytu motorku, tahal za lano a všemožně se mu snažil pomoct, ale marně. Vůbec jsem ho nezajímal. Ale jak jsem do toho bušil, začalo mi to docházet. V zimě nešlo nastartovat… baterie… vadná… koupená nová… měněná v mrazu s kamarádem Honzou při hovoru o jeho nové slečně… sakra zapojili jsme na baterii dráty od navijáku? Ta blikající žárovka mi začala zabírat veškeré volné místo v hlavě.
Takže mě čeká další kolo hrdinství. Kdo má s Defíkem nějaké zkušenosti, ten ví, jakou si v Land Roveru dali práci s nalezením toho nejhoršího možného místa, kam baterii schovat. To musíte nejdřív celkem silou vycvaknout sedák řidičovy sedačky a opatrně ho postavit pod volant. Nikam jinam, protože z něj vede kabel vyhřívání, takže si musíte dávat pozor, abyste ho neutrhli. Ale to není nic proti tomu co vás, tedy vlastně mě, čeká dál. Teď je potřeba odjistit a z pod konstrukce posuvu sedačky nějak vypáčit kovové víko usazené jako ježek v kleci. Kdykoliv v minulosti se mi ho podařilo vyndat, nikdy jsem nevěděl, jak se mi to vlastně povedlo. A teprve tam, v tajném prostoru pod sedadlem, je baterie ukrytá. Ležím tedy natažený přes sedadlo spolujezdce a středový box a za neustálého pohupování auta a vzdychání Zachyho, že tu ale opravdu nechce zhynout, zjišťuji, že jsem měl pravdu, jeden kabel opravdu není připojený a jen tak si tam visí. Honzo, mám u tebe pivo!
Minuta slávy
S velkým očekáváním jsem znovu stiskl tlačítko na ovladači a naviják se s chrčivým zvukem dal do pohybu. Ta obrovská úleva se snad ani nedá popsat. Uklidnil jsem synka, že tu dnes určitě nezhyneme a pak už to šlo ráz na ráz. Omotali jsme lano kolem toho betonového patníku a pomalu Defíka vytáhli z temných hlubin zpátky na cestu.
Jako by se nic nestalo
Pak jsme s velkými obavami zkoumali stav podvozku, hledali vytékající olej, praskliny a vůbec cokoliv, co by znamenalo, že dál se nejede. Velmi se nám přitom šikla velikost, nebo lépe řečeno malost, Zachyho, který akorát pasoval mezi cestu a Defíka. Všechno zkontroloval, opravil poklepáním kamene co našel na cestě, ještě jednou zkontroloval a nakonec prohlásil, že byla rozbitá převodovka. Ale naštěstí jí opravil, jen už to nesmím moc vytáčet, jinak o ní přijdu. Kdo viděl dětský animovaný film Letadla, ví o čem mluvil.
Vzal jsem si tedy jeho radu k srdci a s třesoucíma se rukama se pomalu opatrně rozjel. A klobouk před Defíkem dolů, jel dál jako by se ani nic nestalo…a že jsme tu málem zhynuli mu bylo srdečně jedno. A my mu přesto celou cestu děkovali, jakej je to hrdina…
Albánie Alpy Autotesty Faerské ostrovy Francie Itineráře Itálie Karpaty Knižní průvodce Muzea Místa Norsko Památky Unesco Popisy tras Praktické informace Pravidla, předpisy Rumunsko USA Vybavení na cesty Výšlapy, túry Zajímavosti