Tak tuhle otázku si kladu od prvního dne, kdy jsem Defíka koupil. A nejen já sám. Kromě mě se na ní s veškerou vážností a vervou jim vlastní pokusili odpovědět pečliví úředníci, díky čemuž se začala vidina rychlého a snadného přihlášení na české papíry nepříjemně rozplývat. A ve mě začal hlodat červík, co že to mám vlastně za auto?
Španělské mládí a německé mimikry
Můj Defík strávil svých prvních 20tis kilometrů ve Španělsku, tak nějak tuším, že ve službách nějaké telekomunikační nebo elektřinu rozvádějící společnosti. Jako každé správné firemní auto byl celý bílý, jeden z mnoha stejných kamarádů větší flotily.
V roce 2017 celou tuhle flotilu, nebo alespoň její větší část, odkoupil německý prodejce fordů s autobazarem, společnost Autohaus Gegner z Elienburgu nedaleko Lipska. A postupně každý kus přelakovali tu na oranžovo, tu na černo, černo šedo a podobně, vyměnili interiér za nový, povětšinou kožený, obuli lité disky a takhle vyšperkované kusy prodali s tučným ziskem některému poblázněnému nadšenci, jako například mě.
Ztotožnění? Co to je?
A když jsem, celý natěšený, auto přivezl, přišla studená sprcha. Na STK mi sdělili, že je auto potřeba tzv. ztotožnit, ale prý to nějak nejde, že prý žádné jiné takové v Česku nejezdí. Takže se mám obrátit přímo na Dekru a jestli to dobře půjde, tak za dva měsíce snad budu mít české SPZky.
Co jsem to přivezl za obludu? Žádné jiné takové tu nejsou? Co je to za blbost? Vždyť jich všude jezdí mraky! Nebo alespoň mráčky. Poprvé v životě jsem slyšel ten divný výraz “ztotožnění”.
Zjistil jsem, že auta dovezená ze zahraničí se mohou svým provedením drobně lišit od aut homologovaných v ČR, třeba jen mírně odlišným údajem ve velkém techničáku, například ohledně spotřeby či hlučnosti a už auto nejde na první dobrou přihlásit. Nejde tzv. ztotožnit s údaji, které jsou pro ten konkrétní typ homologované v ČR. A pak nastupuje například Dekra, která pro to konkrétní auto schválení nějak zajistí.
Takže jsem se, značně rozladěn, vrátil do práce a s vidinou několikaměsíčního martýria a bůhví kolika dalších vyhozených peněz jsem každému na potkání začal o ztotožnění vyprávět. A mezi těmi chudáky, kteří si museli mou historku vyposlechnout, se objevil jeden, který kupodivu moc dobře věděl o čem mluvím. Jeho koníčkem po práci je totiž právě dovoz aut z Německa. Vytrhl mi klíčky z ruky a se slovy “počkej tu a nikam nechoď” s Defíkem kamsi odjel.
Za dvě hodiny byl zpátky se ztotožněním a všemi potřebnými doklady pro přihlášení auta v ČR. “Musíš vědět, jak na to” bylo jediné, co se mi z něj podařilo vypáčit. A ještě tedy takový ten tajemný, vševědoucí úsměv někoho, koho je lepší se na nic neptat.
Mám náklaďák. A co na to vševědoucí VIN?
Dodnes nevím, jak to dokázal a s jakým autem mi Defíka ztotožnili, ale od té doby mám doma NÁKLADNÍ AUTO. Alespoň podle velkého techničáku. Prostě sedmimístný náklaďák.
No, nějak mě to začalo zajímat, tak jsem se rozhodl, že o tom mém autíčku zjistím co nejvíc půjde. Na internetu jsem našel tabulku, podle které prý zaručeně zjistím, co se za VIN číslem mého Land Rovera skrývá. Takže hurá do toho:
A další překvapení bylo na světě. Zjistil jsem, že mi na dvoře stojí benzínový pětistupňový šestiválec 2,6 l. A já vůl do toho leju naftu a naivně řadím šestku!
Takže co s tím? Místo šestistupňového, dieslového osobáku mám prý doma benzínového, pětistupňového náklaďáka. Začínám se obávat, že je to celé nějaký podvod. Co když je to moje milované auto složené z nějakých kradených aut a součástek? Teď už to nesmím vzdát a musím zjistit, co za tím je.
Zkusil jsem se tedy nakontaktovat přímo s výrobcem, ale bohužel bezvýsledně. Nenašel jsem nikoho, kdo by se mnou byl ochoten komunikovat.
Případ pro Sherlocka Holmese
Ze zoufalství jsem se ještě obrátil na British Motor Museum v Gaydonu, stojícím hned vedle továrny Jaguar Land Rover. A tam jsem konečně pochodil, když jsem narazil na velmi milého a vstřícného “Sherlocka” Richarda Bacchuse. Nabídl mi, že jsou schopni mi připravit oficiální “Rodný list” mého vozu, jakýsi certifikát, ve kterém budou veškeré údaje, které se jim o autě podaří zjistit. Je to sice placená služba, ale neváhal jsem ani chvíli a požadovaných 43 GBP jsem hned uhradil.
Asi po měsíci mi přišel e-mail, že již mají všechny informace po kupě a že mi certifikát odesílají poštou. Byl jsem velmi napjatý a za pár dní už jsem držel v ruce rozřešení mé záhady. A tady je:
Musím říct, že se mi ulevilo, když jsem se konečně dozvěděl, že mám opravdu to auto, které si myslím, že mám. Naftového, osobního, šestistupňového defíka. Bílého, to je z fotek jasně vidět, že?.
Záhada pokračuje. Ani Sherlock neví vše.
Přesto zůstaly některé otázky nezodpovězeny. Nikdo není schopen identifikovat dva kódy zapsané v technickém průkazu, a to:
– Varianta S5NE2F
– Verze B7P3
Ani Britské muzeum prý vůbec netuší, co by to mohlo znamenat. Kdo ví, kdy a jak se to tam přimotalo.
No, nedá se nic dělat, alespoň nějaké tajemství si můj Defík zatím nechává… Ale já v hledání nepřestanu! Níkdy! To si pamatujte! Nikdy nepřestanu!
Pokud byste někdo tušil, co ta varianta a verze znamená, nebo kde bych po tom mohl zapátrat, budu moc rád za Vaše náměty.
Albánie Alpy Autotesty Faerské ostrovy Francie Itineráře Itálie Muzea Místa Norsko Památky Unesco Popisy tras Praktické informace Pravidla, předpisy USA Vybavení na cesty Výšlapy, túry Zajímavosti