Jak jste se možná dovtípili z mých předchozích článků, používám Defíka jako mé hlavní a jediné auto. A stále jsem z něj nadšený stejně jako když jsem si ho před několika lety pořídil. Jezdit s tímto spartánským mastodontem mě neskutečně baví a za tu dobu jsem si tak nějak zvykl na všechny jeho manýry a náladičky. Příkoří, které mi tohle auto plnými doušky uštědřuje, dnes už skoro vůbec nevnímám.
Jenže nedávno se mi stalo něco, co mě vrhlo do úplně jiného vesmíru. Zrovna, když jsem potřeboval odjet na Slovensko, Defíkovi upadl kardan a já si tedy musel na poslední chvíli sehnat nějaké náhradní vozítko. A měl jsem obrovské štěstí, jako náhradní vůz mi bylo poskytnuto přesně to čínské Volvo XC90, o kterém se mě můj dlouholetý kamarád snaží neustále přesvědčit, že je to nejlepší auto na světě.
Už jsem s tím kočárem jednou měl tu čest, ještě v době kdy jsem měl Discoveru 4, a tehdy mě nijak zvlášť nenadchl. Naopak, to auto mi přišlo hrozně nudné. Nikdy bych ale nevěřil, co s mým světonázorem udělá několik let řízení Defíka.
Začalo to hned, jak jsem vyrazil
Poté, co mi došlo, že motor už běží (na to, že existuje něco jako odhlučnění jsem už samozřejmě dávno zapomněl), jsem šlápl na plyn tak jak jsem zvyklý z Defíka. A auto vystřelilo jak raketa. V Defíkovi bych se sotva začal rozhlížet a tady už jsem jel stovkou! Ho ho ho, musím se krotit, tahle čínská herka evidentně vyžaduje úplně jiný přístup než můj anglický gentleman! Zklidnil jsem se tedy, vykoumal jak funguje adaptivní tempomat, aktivoval hlídání jízdy v pruzích a nechal auto, ať si dělá co chce, protože jinak by to mohlo špatně dopadnout. A já se jen koukal kolem sebe a snažil se pochopit, co se to sakra děje.
Začalo mi docházet, že tahle cesta bude úplně jiná než mé standardní kostitřasování s Defíkem. Tady se totiž mohu pohodlně usadit a svou energii místo na řízení, řazení a přemýšlení, jestli ta rovinka na které se chystám předjet cyklistu je dostatečně dlouhá, mohu věnovat třeba tomu, že si zapnu diktafon a namluvím si tenhle článek.
Začíná mi docházet, že jsem žába
Ani nevím že jedu. Je to tak o tisíc procent rychlejší a pohodlnější než v Defíkovi. Začínám se cítit jako ta pověstná žába v pomalu se vařící vodě. Protože nejezdím ničím jiným než Defíkem, tak jsem si pomalu na všechny ty jeho libůstky, zvláštnosti a nedokonalosti zvykl a úplně jsem je přestal vnímat.
Když mi například nedávno začal po ránu cukat motor, řekl jsem si jen “no co, vždyť je to jen ráno, když je auto studené” a dodnes jsem to neřešil, protože “to je prostě Defík”. Uvidíme, co se z toho vyklube. Možná, že když budu dělat jako že nic, tak ho to za čas přestane bavit, kdo ví. A teď když mi upadl kardan už jsem byl tak daleko, že první co mě napadlo bylo, že přece zabírá ještě předek, tak že bych to Slovensko ještě mohl dát… Evidentně jsem došel do stavu, kdy mě už skoro nic nerozhází. Kromě jediného. Když vše funguje dokonale… To je šok, na který jsem opravdu nebyl dostatečně připraven.
Takže zpět do toho panského kočáru. Je tu spousta věcí, které mne dokonale rozhodily a zároveň jsou důkazem toho, kam až je nadšený majitel Defíka ochoten klesnout. Například když chci přidat plyn, šlápnu automaticky po zvyku tam, kde se nachází v Defíkovi, tedy asi půl kilometru vlevo. Jenže v normálním světě, kde jsou pedály krásně rovně před vámi, je místo plynu brzda. Úplně jsem se lekl sám sebe, když mi v tu chvíli přišlo divné, že pedály jsou rovně přede mnou a že nemusím mít zkroucené nohy doleva. Co je to za nudu, v autě sedět rovně? A co to boční okno, kde je? Jak to, že na něj nejsem celou cestu nalepený? Ta nejistota, jestli tam ještě je, mě sžírá celou cestu. A proč nedosáhnu na přední sklo? Proč je daleko asi jako duha, na kterou si také nikdy nesáhnu? A jak je možné, že mě ve střehu neudržuje neustálá potřeba nastavovat topení z horka do zimy a zase zpátky? Jakože stálá teplota? Vždyť tu usnu! A pozor, musím sledovat značky omezující rychlost, kterým se v Defíkovi jen vysmívám. Tedy, samozřejmě jen ve chvílích, když na chvíli opustím komfortní zónu a vypnu tempomat.
A oni přes noc stihli opravit všechny silnice? Jak je možné, že najednou žádná nedrncá?
Zkrátka, jak si tak sedím v tom čínském obýváčku, tak mi čím dál víc dochází, jak díky Defíkovi postupně přestávám vnímat, jak se svět a technika neustále vyvýjí. I když mě mé nadšení z Defíka neopouští, překvapuje mě, jak propastný rozdíl mezi těma dvěma auty je. Mučidlo z roku 1947, anglickými inženýry během sedmdesáti let vývoje a pití čaje o páté vyšperkované a dotažené k dokonalosti, oproti čínsko-švédskému pojízdnému relaxačnímu studiu, má navrch asi jen v bažinách, tundrách a cestách bez cest. A samozřejmě všude tam, kde opraváři ještě nevyměnili kleště a drát za počítače.
A další šok mě čekal na konci dne, po ujetí zhruba 800 km. Když jsem vystoupil, byl jsem čilý jako bych jel jen za roh do obchodu. Ještě před pár lety, kdy jsem jezdil podobnými běžnými auty, by mě nic z toho nemohlo překvapit. A dnes mi naplno došlo, jak rozdílné světy to jsou.
Paralelní světy existují
Zkrátka, připadal jsem si jak v Matrixu. Jeden svět vidím přes okýnka Defíka a druhý, zcela jiný, přes okna toho Volva. Ale ten defíkovský svět, i když jsou v něm samé rozbité a rozdrncané silnice a chybí v něm značky omezující rychlost, tak to je svět, ve kterém se stále usmívám, neřeším žádné prkotiny a kde je mi prostě dobře. A nic na tom nezmění ani to, že teď už vím, že ten můj defíkovský svět je vlastně jen hrnec, ve kterém se pomalu vaří voda a že já jsem jen tou pověstnou žábou uvnitř…