Je to s tím defenderem opravdu tak špatné?
Když si na webu vyhledáte jakýkoliv test defendera, vždy se dozvíte, že jízda v něm je naprosté utrpení jen pro otrlé nátury. Málo místa na nohy, není kam si opřít loket, vyosené pedály, hrozný hluk, vše jde ztuha, nejde to udržet na silnici, atd atd.
Dosud jsem si vozil zadek v samých pěkných a pohodlných autech, takže jsem měl celkem oprávněný strach, jestli tolik příkoří zvládnu. Ale už po první jízdě z Německa domů mi začalo docházet, že buď je něco jinak než se všude píše, nebo musím být nejotrlejší chlap co kdy do defendra sedl. Proto jsem se rozhodl sepsat mé zkušenosti a dojmy po několika desítkách tisících ujetých kilometrech.
Takže za prvé pedály
Ano, pedály jsou opravdu vyosené a tam kde normálně bývá spojka, je brzda. Ale během chvíle jsem si na to zvykl a úplně jsem to přestal vnímat. I když přesednu do jiného auta a pak se vrátím do Defíka, nemám s tím sebemenší problém. A dokonce ani po tisícikilometrové jízdě nevystupuji z auta s vykloubenými kyčlemi, jak se dočítám v testech.
Za druhé hluk
Hluk je kupodivu také snesitelný. Jasně, není to žádný tichý šepot, ani na okamžik nezapomenete, že tohle auto má motor, ale zvěsti o tom, že při stokilometrové rychlosti nemá cenu zapínat rádio, natožpak se pokoušet bavit se spolujezdci, je holý nesmysl. I při 130km/h můžete rádio poslouchat a se spolujezdcem plkat o všem možném. Je sice potřeba mluvit trochu nahlas, ale žádná tragédie se nekoná.
Za třetí opět pedály
Pedály jdou ztuha. Když si přesednu do normálního auta, tak mám pocit, že tam pedály ani nejsou, jak jdou oproti Defíkovi lehce. Ale zase aspoň vím, že řídím pořádné auto a ne žádné ořezávátko. A kupodivu ani po delší cestě mi z toho noha nedřevění a vlastně si to ani neuvědomuji.
Za čtvrté místo na loket
To je asi nejslabší bod celého auta. Místa na levý loket je tu opravdu málo. Člověk je natlačený na dveřích, ale dá se to alespoň částečně vyřešit výměnou volantu za menší. Tím vznikne mezi ním a oknem větší prostor na ruku, a loket si mohu odložit na rantl pod okénkem. Alespoň pocitově je to pro mě výrazně příjemnější. A v létě, když si otevřu okénko, mohu ruku vystrčit ven a je po problému.
A druhý loket jsem vyřešil tak, že jsem pořídil vyšší středový box, na který si ruku mohu pohodlně odložit a mám to jako loketní opěrku. Navíc je interiér výrazně hezčí a schránka objemnější.
Za páté konstrukce
Je to v podstatě jen motokára. Když se kouknu za zadní kola, vidím skrz otvory na přišroubování třetí řady sedadel dovnitř do auta. Nikde žádné podběhy, žádná izolace, jen tenký plech a jste venku. A vepředu to samé. Mezi motorem a interiérem také. Nikde ani gram odhlučnění, jen plech. Ve dveřích taky nic. Jen rám a na něm pár plechů. To je vše. To je Defík.
Za šesté úsměv
Ano, v Defíkovi se musím stále usmívat. Tohle jsem nezažil v žádném jiném autě. Jakmile ho řídím, mám neustále úsměv na tváři. Mám čirou dětskou radost z opravdového auta, jinak si to nedovedu vysvětlit. A když chci rozesmát posádku, stačí abych zapnul stěrače. To je osvědčená zábava. Oproti zbytku auta jsou tak malé, že to vypadá opravdu vtipně.
Za sedmé hobby dílna
Za sedmé. Můžu do něj vrtat a bouchat jak chci. Tohle mě asi nikdy nepřestane bavit. Potřebuji přidělat kanystry, žebřík, cokoliv? Vezmu vrtačku a kdekoliv se můžu vyřádit. Tomu autu je to úplně jedno. Narozdíl od jakékoliv jiné leštěnky, kde mě už jen při představě, že se k ní blížím s vrtačkou, jímá hrůza.
Za osmé místo na zadních sedadlech
A vlastně tak trochu i na předních. Mám pocit, jakoby karoserie a interiér do sebe nějak nepasovaly. Přední opěradla jsou na úrovni zadních okýnek, takže když si člověk sedne dovnitř, hlavu má někde mezi sloupkem a zadním oknem. Jako by interiér byl nějak posunut. No a místo na nohy v zadní řadě by se dalo přirovnat tak k fabii. Zkrátka, zvenku se Defík zdá celkem velký, ale vnitřek prostorem moc neoplývá. Tady je 70 let stará koncepce opravdu znát.
Přední sedadla zasahují až do zadních dveří a hlava řidiče je na úrovni sloupku mezi dveřmi.
Za deváté dynamika
Tak tohle slovo Defík opravdu nezná. Po přidání plynu nezbývá než čekat a doufat, že až se po chvíli podívám na tachometr, bude ručička aspoň o trochu výš. Ještě příjemná cestovní rychlost se podle mých zkušeností pohybuje kolem 120 km/h.
Když chci z místa A na místo B dojet za stejnou dobu jako běžné auto, přiznávám, že jsem po cestě vyčerpaný. Udržet tempo je heroický výkon. V zatáčkách hrozí převrácení, motor kvílí v nejvyšších otáčkách, já strachy nalepený na skle a Defík tak tak stíhá starou škodovku. Mám vyzkoušeno, že trasu Tábor – Trnava, což je 310km, ujedu běžným autem zhruba za čtyři hodiny a s Defíkem mi to trvá o hodinu déle.
Jakmile ale sjedu mimo silnice je nějaká dynamika naprosto irelevantní.
To vše jsou ale jen technické, měřitelné a popsatelné věci. U tohohle auta je ale důležitější něco úplně jiného. To, co by mě u jiných aut neskutečně štvalo a kvůli čemu bych si to auto ani nekoupil, mě u Defíka nějakou záhadou nechává zcela klidným a vůbec mě to netankuje. Jen si pomyslím ” no jo no, to je prostě Defík” a je to.
A to je podle mě jeho hlavní hodnota. Jakýkoliv nedostatek dokáže několikanásobně vrátit svou neskutečnou osobností. Když jedeme přes půl Evropy “normálním” autem, tak prostě jedeme. Ale když jedeme Defíkem, tak je to něco úplně jiného. My cestujeme, objevujeme, zajímáme lidi, kteří okukují auto, mávají nám, vyptávají se kam se chystáme a jak to jezdí a tak.
Za desáté shrnutí
No, když to celé shrnu, tak docházím k závěru, že jakýkoliv test, který chce Defíka srovnávat s ostatními auty, je zcela mimo mísu. Nikdo si ho totiž nekoupí jako rozumnou volbu na základě toho, že mu vyjde ze srovnání nejlépe. Když s ním někdo jezdí, jezdí s ním proto, protože takový zážitek s jiným autem nikdy nezažije. Protože je to prostě Defík
Albánie Alpy Autotesty Faerské ostrovy Francie Itineráře Itálie Muzea Místa Norsko Památky Unesco Popisy tras Praktické informace Pravidla, předpisy USA Vybavení na cesty Výšlapy, túry Zajímavosti