Je to vůbec pro mě? Odpovědi na tuto a další časté otázky ohledně alpského cestování po cestách necestách

Když se s někým bavím o knížce, nebo o cestování po Alpách obecně, tak se hovor velmi často stočí k několika stále se opakujícím otázkám. Proto jsem se rozhodl ty nejčastější vzít a odpovědět na ně v tomto článku. Třeba i vás takové otázky napadají a možná vám mé odpovědi pomohou se lépe rozhodnout, zda je právě tenhle typ cestování váš šálek kávy nebo ne.

Je to vůbec pro mě? Vždyť na to nemám pořádné auto

Tak tohle je absolutní number one, vůbec nejčastější otázka, kterou dostávám. Alpy jsou dnes již hodně zcivilizované a cesty, které ještě nebyly zality asfaltem a je na ně povolený vjezd, jsou často udržované a sjízdné nejen pravověrnými off-roady. Najít tu opravdu drsnou povolenou off-road cestu je prakticky nemožné, resp. mě se to nepodařilo.

Jsou tu trasy, které můžete celé projet jakýmkoliv běžným osobním autem. Ty jsou často oblíbené i u zdejších domorodců, kteří se na ně o víkendech houfně vydávají piknikovat se svými fiátky, renaultkami a vším možným. Pro sebe jsem tomuto fenoménu začal říkat “italský off-road”. Já jedu s velkým neohrabaným mastodontem, vybavený jak na cestu kolem světa a každou chvíli potkávám ta všemožná malinká auta naplněná lidmi a jídlem, která si v pohodě troufnou skoro všude tam kam já.

Pak tu najdete trasy, které sice neprojedete běžným autem úplně celé, ale můžete se vydat alespoň na nějakou jejich část, která vás dovede například k nějaké zajímavosti, farmě, kde si můžete koupit místní produkty, nebo třeba jen na hezký palouk vhodný na přenocování či super svačinu.

A konečně jsou tu samozřejmě i trasy, kam bych se běžným autem nevydával a jsou určeny opravdu jen pro vyšší SUV nebo terénní 4×4. Těch ale není moc, možná bohužel, možná bohudík, nevím.

A vše, co jsem popsal výše, platí samozřejmě i pro dnes tolik oblíbené obytné dodávky, overland náklaďáky a motorky.

Trasy do knížky Alpy bez asfaltu jsem vybíral tak, aby si z nich mohl vybrat úplně každý. U každé trasy je odstavec Poznámky k obtížnosti, kde uvádím podrobné informace o tom, s jakou technikou se tam lze vydat, popř., na jakou její část apod. Takže jestli vás alpské šotoliny lákají, ale máte obavy o svého plechového miláčka, tak se nebojte, určitě si v knížce nějaký vhodný výlet vyberete.

A je to legální?

Tohle je další velmi frekventovaná otázka. A odpověď je ano. V Itálii i ve Francii jsou oproti Česku odlišné (vstřícnější) předpisy, upravující vjezd na polní, lesní a šotolinové cesty. Můžete si o tom přečíst například v mém článku Itálie šotoliny nezakázala. Navíc si často i místní uvědomují, že jim tyto cesty přináší turisty a jejich hotovost, takže se o ně starají a udržují je.
Trasy v knížce by se z pohledu jejich přístupnosti daly rozdělit do několika kategorií. Nejprve jsou trasy, kam je vjezd zcela bez omezení. Pak trasy, kde je pohyb aut regulován zákazem vjezdu v určité dny, nebo hodiny (např. přes noc). Pak je pár tras, kde musíte za vjezd zaplatit mýto (tím bývá regulován i maximální počet aut vpuštěných na cestu za den) a nakonec jsem v knížce popsal asi dvě trasy, nebo části tras, kam je podle pravidel vjezd sice povolený, ale necítili jsme se tam moc dobře, když jsme autem kličkovali mezi hordou pěškoturistů (přestože nás nikdy nikdo ani nenapomenul).
U každé trasy jsou veškerá případná omezení a regulace podrobně popsána. Přesto je potřeba si vždy na místě ověřit aktuální stav (zda zákaz vjezdu třeba nepřesunuli z úterý na čtvrtek apod), protože situace se může v čase měnit.

A co ekologie? Není špatně, že tam díky tvé knížce naženeš spousty lidí, kteří to tam jen zničí?

Tak o téhle otázce jsem hodně přemýšlel ještě předtím, než jsem se do sestavení průvodce pustil. Je to podle mě těžká filosofie. Na jednu stranu by někdo mohl říci, že když nás tam bude jezdit více než dnes, přírodu to poškodí. Na druhou stranu ale jedete po cestách, kterým to určitě nijak nevadí a kam je vjezd povolený, piknikujete na místech k tomu určených a odpadky vozíte s sebou do údolí. A když se k Němcům, Italům a Francouzům, co tam jezdí, přidá ještě pár Čechů, ničemu to podle mě neuškodí. Naopak podpoříte místní horské farmy a čistý způsob výroby i života.

Mám prostě pocit, že pokud bychom se měli tomuto krásnému způsobu cestování vyhnout jen proto, abychom náhodou nepoškodili přírodu, neměli bychom třeba také přestat psát, jak je to krásné třeba v Českém Švýcarsku či na Šumavě? Protože každý další turista z té krásné přírody udělá jen spálenou zemi? Přijde mi to prostě trochu utažené za vlasy. A pak, když jsem se na místě dozvěděl například to, že problémem nejsou ani tak turisti, jako místní, kteří přírodu devastují neúměrně vysokým počtem ovcí, kvůli kterým každý rok kácí další a další lesy a zmenšují prostor pro divokou zvěř, dospěl jsem k názoru, že projet se tam po povolených cestách není nic špatného. Samozřejmě pokud se chováte odpovědně, nezanecháváte po sobě žádný nepořádek a nic neničíte.

Je to samozřejmě na úvaze každého jednotlivce, ale proboha, pokud se nevydáte do Alp z obavy, že byste je svým chováním vymazali z povrchu zemského, nejezděte prosím nikam ani po Čechách, ať tu zakrátko nežijeme v pustém kráteru.

Na jakých pneumatikách to zvládnu?

Podle mých zkušeností stačí při troše opatrnosti pneumatiky pro běžný provoz. Základním limitem je auto a pokud mám běžnou předokolku, tak se s ní stejně nevydám do žádného extrému a zůstanu na polních a šotolinových cestách. S off-roadem je to jiné, tam už si můžu vybírat, do jak těžkého terénu se vydám, takže pokud máte k dispozici terénní pneu, budete si určitě jistější. Obzvlášť když naprší a bude blátivo.

Já jsem alpské trasy projížděl jak na běžných zimních pneumatikách (z mojí lenosti nepoužívám letní), tak i na terénních a s oběma druhy jsem projel vše co jsem potřeboval. Jen pro ilustraci si dovolím malou odbočku. Když jsem před pár lety projížděl Island skrz tamní vysočinu přes lávová pole a jiná úžasná místa, jeli jsme s Defíkem obutým terénními pneumatikami a Discoverou s nějakými silničními levnými pneumatikami. A vše, co projel Defík, s opatrností projela i ta Discovera a všechny pneumatiky to přežily bez jediného defektu.

Jaké mapy používáš? Vozíš s sebou i papírové?

Začnu odzadu. Přestože papírové mapy miluju, praktičnost moderní techniky je úplně převálcovala. Zpočátku jsem s sebou papírové mapy vozil, ale brzy jsem zjistil, že mapy na telefonu nebo na notebooku jsou daleko praktičtější. Má to ale jeden naprosto zásadní háček.

Tím háčkem je signál. Možná by vás, stejně jako mě, ani nenapadlo, že v dnešní civilizované Evropě můžete mít nějaký zásadní problém se signálem. Já jsem ale vysledoval, že někde kolem 2 000 m n.m. signál mizí a nepomohla mi ani změna operátora. Takže pokud nemáte satelitní Starlink, musíte výběru a přípravě mapy věnovat před cestou trochu pozornosti.

Dnes nejvíce rozšířené Google mapy mi vůbec nevyhovují ze dvou důvodů. Za prvé nejde rozumně stáhnout použitelná off-line verze a za druhé nejsou pro tento typ cestování dostatečně podrobné. A jejich obšírné možnosti najít kdejakou místní restauraci či cokoliv dalšího vám bez signálu stejně bude k ničemu. Navíc se k tomu všemu u mě přidává ještě jeden subjektivní důvod, a to ten, že zkrátka nevypadají jako papírové mapy, na kterých jsem vyrostl. Jejich základním účelem je přehledná navigace, což splňují výborně, ale jako topografický nástroj nejsou použitelné.

Vyzkoušel jsem postupně různé mapy a dnes za nejvhodnější považuji mapy.cz. Jednoduše si do telefonu stáhnete třeba celou Itálii a Francii a bez ohledu na to, jestli signál je nebo není, máte zdarma k dispozici snad nejpodrobnější mapy co existují. A navíc vypadají nádherně, jako ty staré dobré papírové. Když si do nich z knížky přes QR kód stáhnete jednotlivé trasy, papírovou ani žádnou jinou mapu potřebovat nebudete.
Několikrát se mi dokonce přihodilo, že jsem je při dotazování na cestu a hovoru s místními vytáhl, a poté, co téměř oněměli úžasem, jak podrobnou mapu té jejich vísky mám, si ji stáhli na své mobily také.

A co děti? Mají si kde hrát?

Tak tohle je otázka za milion. Až na naprosté výjimky nejsou na těchto trasách prolézačky či nějaké speciální dětské atrakce. To musíte hledat v městečkách při přejezdech mezi trasami, nebo třeba v kempech apod. Ale jsou tu krávy a ovce, pevnosti, které mohou prozkoumávat, mohou hledat dříví na oheň, opékat buřty, prostě pokud jsou rády venku je to tu pro ně ráj. Ale nezapomeňte, že nad 2 000 m budou bez internetu, takže jestli jsou na něm závislí, zažijí tu dobu temna.

Záleží samozřejmě i na tom, jak jsou vaše děti velké. Já měl to štěstí, že jsem si mohl udělat takový malý sociologický výzkum, jak pobyt při cestování v horách zvládají různě staré děti. Nějaký čas jsem tam strávil s 21 letým synem, další s 13 letou dcerou, pak s tříletým synem a pak také s mou bývalou dobro-družkou, ale to by už asi byl zcela jiný výzkum.

Nejtěžší to se mnou asi měla dcera, ale přestože ve svých 13 letech měla úplně jiné starosti než se kochat nádhernou přírodou (ta v Minecraftu je přeci také dokonalá a tak krásně symetrická!), zvládla to a nakonec se jí myslím docela líbilo. Vypsala se z toho v článku Já si počkám tati, po jehož přečtení si možná doma raději zapomenete foťák.

Oba kluci si to ale vysloveně užívali. Ten starší, vlastně už dospělý, si trénoval různé zálesácké dovednosti, stavěl ohniště, připravoval jídlo, prozkoumával trasu, létal a natáčel dronem, střídal mě v řízení a tak nějak se staral o chod naší “domácnosti”. Byl najednou tak dospělý…prostě úžasné.
Ten malý zase pro změnu vyhledával všechny dostupné louže, řeky a potoky. Všechny musel prozkoumat i se svými autíčky a bagry a nejlepší samozřejmě bylo, když mu zapadly někam do bláta. Jakmile jsme rozbalili stan, lezl nahoru a dolů, chodil s čelovkou a dělal nám světlo, griloval a opékal všechno co mu přišlo pod ruku a nikdy odnikud nechtěl ještě odjet, protože tam stoprocentně byla ještě nějaká neprozkoumaná lákadla.

Prostě, nevím jestli mám na děti takové štěstí, ale s kýmkoliv jsem tam byl, tak všem nepostiženým pubertou se tam ohromně líbilo a ti postižení to zvládli také a dodnes na to v dobrém vzpomínají (důkazem budiž skutečnost, že to prý Adélku opět láká).

Jak je to s jídlem? Co a kolik toho musíš mít s sebou?

Alpy nejsou žádná divočina, kde byste týden nenarazili na žádný zdroj jídla či pití. Každou trasu zvládnete projet za den a i když některé spojíte, nebo někde zůstanete přes noc, tak každý druhý den jste zase v civilizaci. Takže s sebou stačí mít to, co si chcete vychutnat na pikniku, nebo při večerním ohni a snídani, přičemž doplnit zásoby lze téměř každý den. Navíc jsou přímo na některých trasách farmy, kde si můžete koupit výborné místní sýry a uzeniny. A kupodivu jsou tu i různé útulny či horské chaty, kde najdete restaurace s výbornými dobrotami.

Na trasách najdete i celkem dost pítek / pramenů s čistou pitnou horskou či ledovcovou vodou, kde si v případě potřeby můžete vodu doplnit. Je proto dobré s sebou mít nějakou vhodnou nádobu, alespoň PET lahev a ne jen plechovky do piva :-).

Kdybych to měl trochu zobecnit, tak pokud se na některou trasu vydáváte třeba jen pro zpestření v rámci vaší cesty k moři, stačí mít s sebou jídlo a pití na jeden den a nemusíte to nijak moc řešit. Ale jestliže tu chcete strávit třeba týden nebo i déle, tak už to za trochu přípravy stojí a určitě se vyplatí, nejen finančně, vzít toho s sebou více. Co konkrétně, to je velmi individuální a nelze v tom moc radit.

Když si připravuji jídlo na cestu já, ale berte to jen jako inspiraci, používám tento check list. Vycházím přitom z toho, že mám k dispozici autoledničku s mrazákem:

• Co budeme grilovat a kolikrát? (do mrazáku maso, klobásky, párky na opékání na ohni apod)
• Přílohy (mě stačí pečivo do mrazáku, někdo ale může chtít opéct nebo uvařit brambory, rýži, těstoviny, zeleninu…)
• Ochucovadla (sůl, pepř, koření, hořčice, kečup tatarka)
• Pití (jak studené, tak věci na přípravu čaje, kafe, kakaa)
• Voda (ta je specifická, budete ji potřebovat nejan k pití, ale i pro umytí nádobí, rukou, vyčištění zubů a pod., vozím jí s sebou vždy alespoň 10 litrů v kanystru s kohoutkem)
• Co když nebude na grilování / oheň vhodné počasí? (něco, co se dá jednoduše připravit a sníst v autě nebo ve stanu. Například sušenky, nutela nebo paštika na chleba či pár hotových jídel typu Adventure menu)
• Svačinky (sušenky, něco na chleba, mysli tyčky, jogurt do lednice, ovoce)
• Něco na chuť (čokolády, sýry, olivy, cokoliv)

Vždy se snažím, abych měl zásoby alespoň na týden a postupně je na cestách doplňuji. Asi jste pochopili, že nejsem žádný vyznavač pure minimalismu a místo sbírání kořínků a líčení pastí na nějakou příhodnou večeři prostě miluju vyndat si z lednice vychlazené pivo, dát na gril maso a klobásky a tuhle nirvánu nakonec završit ještě nanukem z mrazáku. Ale jak uvádím výš, je to velmi individuální a berte to opravdu jen jako inspiraci, rozhodně ne jako univerzální návod.

A co vaření, nebo třeba grilování či posezení u ohně?

Ano, když už nějaké to jídlo povezete, budete ho muset také mít jak a na čem připravit. Naštěstí jsou Italové i Francouzi vášniví piknikáři a tak v Alpách najdete spousty piknikových míst, připravených ohnišť a často dokonce i kamenné či betonové grily. Ty jsou ale často v žalostném stavu, takže pokud chcete mít jistotu, že si tu užijete přírodní grilovačku, vemte si s sebou nějaký svůj cestovní gril. Já používám gril na plynové kartuše od Campingaz a jsem s ním celkem spokojený. Párkrát se mi sice už rozpadlo ovládání, je takové aušusové, ale vždy jsem ho nějak dokázal složit dohromady a gril stále funguje.

Nebudu tu vypisovat všemožné vybavení, které byste mohli mít s sebou, ale zmíním alespoň pár věcí, které možná každého hned nanapadnou a přitom se mohou výborně hodit. Vycházím přitom z mých osobních zkušeností, takže to každý samozřejmě může mít jinak.

• Pevný podpalovač a pár třísek nebo polínek na podpal. Ano, opravdu vozím dříví do lesa, ale po dešti, když je vše mokré, mi to velmi usnadňuje rozdělat oheň a věřte, že vás pak každý bude brát za pána lesa.
• Malá sekyrka na zkrácení větví natahaných z lesa. Používám Fiskars X7 o délce 35 cm a jsem s ní maximálně spokojený.
• Papírové jednorázové nádobí. Ekologové prominou, ale odpadá dohadování, kdo dnes bude mýt nádobí ve studené vodě, jednoduše ho hodíme do ohně nebo do pytle na odpad (těch si také několik nezapomeňte) a dole ve městě vyhodíme.
• Prkýnko. Používám ho na přípravu jídel, nařezání chleba, masa a dá se použít i jako tác.

A co hygiena? Kam se chodí na záchod?

Je asi zřejmé, že pokud jste zvyklí se denně sprchovat či koupat, buď si budete muset nějakou mobilní sprchu vzít s sebou, nebo co nejčastěji spát v penzionech či kempech. Na to se tedy dá připravit, ale co když na vás přijde volání přírody? Když nikde v dohledu nebude žádná kadibudka, což je téměř jisté, jak to řešit, aby tu po vás nezbyl nepříjemný odpad?

Někdo si s sebou vozí skládací toaletu, takový kýbl se sedátkem, do kterého dáte ideálně biologicky rozložitelný sáček (ke kterému obvykle obdržíte i speciální hmotu, která do sebe nasaje tekutiny a umožní tak bezpečný transport), který následně i s nákladem na místě zahrabete nebo někde vyhodíte do odpadu. Takových toalet najdete na internetu spousty druhů.

Pokud jste více přírodní typ a chcete se chovat více v souladu s přírodou, vezměte si s sebou malou skládací lopatu. Najděte si někde v lese hezké místo, vyhrabte tou lopatou díru a až bude hotovo, vše i s papírem po sobě zase zahrabte. Příroda to zvládne a další návštěvník lesa vůbec nic nepozná.

Karty nebo hotovost?

Přestože obecně není v Itálii ani ve Francii s placením kartami žádný problém, na sezónních horských farmách, útulnách a penzionech se často setkávám s tím, že lze platit pouze hotově. Proto si nějaká EURa s sebou určitě vemte, ať nejste smutní, že nemůžete ochutnat zdejší dobroty. Uf, jen to píšu, sbíhají se mi sliny..

Zapomněl jsem na něco?

Pokud vám tu něco chybí nebo máte nějaký svůj praktický tip či máte nějakou další otázku, napište mi prosím do komentáře, rád článek doplním.